Z deníku investora

7. prosince 2018 – Past zvaná „valuace“ – díl 1, likvidační preference (Ondřej Fryc)

Valuace. Magické slovo, ke kterému se všichni upínají. Pochází od anglického slova „value“, tedy hodnota. Jde ale skutečně o ohodnocení současné hodnoty společnosti?

Vzpomínám si na ten moment v roce 2007, kdy jsme dostali na mall.cz Term Sheet od velkého zahraničního investora. Valuace byla obrovská. Byli jsme zaslepeni tou hodnotou, tu další „právničinu“ v dokumentu jsme četli jen napůl ucha. Bylo tam něco jako 2x likvidační preference. „To jsou jen nějaký právnický pindy, likvidovat firmu nebudeme a i kdyby, tak nás to už nebude moc trápit, 2x nula je stejně nula,“ jsme si říkali.

Likvidační preference určuje pořadí a částku, jak jsou vypláceni jednotliví akcionáři, pokud dojde k tzv. “liquidation event”, tedy například – překvapení – k prodeji firmy. Znamená to, že nejdříve dostanou peníze ti, kteří jsou nejvýše v tzv. “liquidation waterfall” a dostanou tolik, na kolik mají smluvní právo. Teprve potom se rozdělují peníze mezi ostatní.

Nedávno jsem viděl startup, který podepsal Term Sheet s investicí $5m s ohromující valuací $50m post money. Konkurenční nabídky byly za $30m. Háček byl v tom, že těchto $50m se pojilo s „participating 3x liquidation preference“. Slovíčko „participating“ je zde ještě větší “sviňárna”, než ono 3x liquidation preference. Znamená to, že poté, co tento investor dostane 3x toho, co do toho dal, tedy $15m, se ještě bude pro-rata podílet svým podílem na tom, co zbyde. Při „non-participating“ si může vybrat, co pro něj vyjde výhodněji, jestli pro-rata, nebo likvidační preference. Rozeberme si situace, ke kterým může dále dojít:

Firma se prodá za $100m: Investor dostane $15m a následně ještě 10% z $85m, tedy celkem $23,5m (23.5%) za svých 10%. Oproti investorovi, který investoval při valuaci $30m bez likvidační preference (který dostane 5/30*100=$16.7m), dostane o polovinu více, ačkoli jeho podíl ve společnosti byl o třetinu nižší (!). A to je ještě dobré, vemte si situaci, kdy se zas tak dobře nedaří, firma se prodá „jen“ za 15 mil. dolarů: Investor s podílem 10% dostane vše a ostatní nedostanou nic.

Ještě pořád vám připadá valuace to nejdůležitější číslo v term sheetu?

V dalších dílech bychom rozebrali další vyfikundace, vztahující se k vysoké valuaci. Například tzv. full-ratchet anti-dillution protection. Nebo nemožnost udělat další kolo financování za méně, protože nikdo nechce udělat papírovou ztrátu. Nebo praktické příklady pre-money a post-money rozdílů. Nebo konsekvence pořadí konverzí takzvaných konvertibilních půjček. Je toho hodně. Prošli jsme si tím a naučili se to sami tou těžkou cestou. A ačkoli ostatní investoři nás ukamenují, že jim touto osvětou kazíme kšefty, mají smůlu. My jsme investoři na straně founderů.

Stay tuned 🙂

14. listopadu 2018 – Uklízet je opruz (Josef Chvojka)

Pamatuju si, jak mě rodiče nutili uklízet si v pokojíčku. Ztráta času, zbytečnost. Inteligent se vyzná i v bordelu. A ostatně není to ani takový bordel. Chci dělat něco kreativního a ne uklízet!

Časem mi došlo, že téhle nudné činnosti se vyhnu, když nebude co uklízet. Když každá věc má své místo a vrátím ji tam, jakmile ji nepoužívám. A tenhle jednoduchý princip funguje i na běžné činnosti. Když nebudu věci dělat polovičatě, nebudu se k nim muset za čas vracet a dodělávat je nebo dokonce předělávat.

V podnikání to platí dvojnásob. Cílem je vybudovat úspěšnou firmu, kterou chci třeba mít možnost i prodat. A kupujícímu nebude stačit, že se v nepřehledné změti procesů, vztahů a dokumentů vyznám já, bude se chtít ve všem vyznat sám. Jakékoliv nejasnosti, jakýkoliv nepořádek nebo provizoria pro něj budou argument pro snížení ceny. Uklízet pak rychle před prodejem je o nervy a některé věci ani narovnat nejdou.

Vím, kde jsou všechny smlouvy? Mám pořešené IP od kamaráda, co mi napsal ten kus kódu? Vypovídá účetnictví o pravém stavu věcí, nebo budu muset vysvětlovat, co je tam kde optimalizované? Byl rozchod s původním společníkem korektní? … Kdykoliv jsem na vážkách, jestli udělat věc pořádně nebo si krátkodobě usnadnit život, řeknu si, co mi na to řekne budoucí kupující? Vyvolá to jeho otázky? Pokud ano, tak to to raději teď udělám správně a nebudu to muset řešit potom. Protože uklízet mě fakt nebaví.

12. října 2018 – „ASAP & ASAP“ (Ondřej Fryc)

Jedno z pravidel, kterými se v businessu řídím, je 2x ASAP, neboli „As Soon As Possible & As Simple As Possible“.

Skoro jako v hospodě: můžete dát na výběr jedno z pěti jídel. A host si jedno vybere. Vy to máte rychle, levněji, protože nakupujete ve velkém a všichni jsou spokojení. Až na 2% lidí, kteří s povykem, co jste to za podnik, odejdou. Když jim budete naslouchat a uděláte menu o 60ti jídlech, 98% hostů se v tom ztratí, kvalita bude horší, cena vyšší, komplexita a náklady na kuchaře a suroviny extrémní. A protože příprava vám bude trvat 2x dlouho, obsloužíte o 50% méně zákazníků. Co je lepší?

Setkáváme se s tím u spousty našich portfolio firem. Přijdou s nějakou geniální myšlenkou, ale následně jí tak dlouho vylepšují a upravují, že z ní udělají komplikované monstrum. Typicky ceník služeb. Namísto jedné částky za jednu službu se udělá mraky výjimek, které sice každá o sobě dávají smysl, ale spolu se v tom už nikdo nevyzná. A implementovat to trvá tak dlouho, že se mezitím zas všechno změní.

Zákazníci nejsou žádní raketoví inženýři. Nechtějí nic dlouho studovat. Jejich doba pozornosti je krátká a uděláte-li nabídku složitou, zahltíte je a odejdou. Zaměřte se na 90% z nich a těm to rozhodnutí udělejte co nejjednodušší. A udělejte to hned.